Aleš Vašíček: V poušti člověk zjistí, že potřebuje jen základní věci.


Aleš Vašíček je můj dobrý kamarád a inspirativní člověk. Pohybuje se v médiích, studoval žurnalistiku a fotografická studia v Holandsku. Jeho vášní je fotografie, psaní, klasické motocykly (zejména Triumph), Land Rovery a cestování s nimi i bez nich. Jako řidič trabantu Babu absolvoval expedici Trabantem napříč Jižní Amerikou. Náš rozhovor se proto točil kolem cestování, ale nakonec jsme se domotali až k jeho knihovně a literatuře. Na konci článku najdete audio záznam rozhovoru.

Všimla jsem si, že máš hodně knížek v japonštině. V Japonsku jsi byl nebo tě japonština prostě zajímá?

Japonsko je pro mě důležitá země, protože jsem v určité fázi svého života potkal japonského fotografa Akiru Sata, který přijel fotografovat do Prahy a který už bohužel nežije. Akira Sato fotil v Japonsku Marilyn Monroe a stal se zde i se svými kolegy opravdu slavným. Byl to člověk, který mi v době, kdy jsem se snažil fotkou živit, ukázal svět fotografie. Změnil můj pohled na ni a já o ní začal uvažovat úplně jinak. Tím, že byl z Japonska a jeho vnímání světa bylo vlastně hodně odlišné od toho mého evropského, začal jsem sbírat jeho fotografické knihy a následně se vlastně zajímat i o další fotografy jeho doby, což byla doba po válce.

Dokážeš říct, v čem tě ovlivnil?

Když člověk začíná fotit, má nejdřív období, kdy zaznamenává realitu. Ale musí se něco stát, aby začal přemýšlet nad tím, proč fotí a proč některé věci fotit a některé ne. Nebo se snažit najít zajímavý úhel pohledu tak, že ta fotka nebude jen odraz skutečnosti, ale vloží do ní něco svého. A právě s Akirou Satem jsem nad tím začal přemýšlet.

Ty ses pak, pokud vím, věnoval i reportážní fotografii a focení na svých cestách. Objel jsi spoustu míst, Blízký východ, Afriku, Ameriku a další země. Která z nich tě nejvíc inspirovala?

Narážel jsem na to, že jsem vždycky dělal spíš ateliérovou fotku. A najednou jsem se dostal do situace, kdy bych měl zaznamenávat reportáž. Hodně jsem střídal formáty, až to bylo někdy na škodu. Ale to je spíš fotografické téma, které moc nesouvisí s knihami.

To by asi nevadilo, protože já se chci dostat k tvému cestování. Kromě toho,

že zaznamenáváš svoje cesty focením nebo reportážemi, tak máš i fajn blog, který jsi spustil už během studií v Holandsku. Psal jsi i během cesty po Jižní Americe, je to tak?

Tím, že jsem začal fotografii v Holandsku studovat, tak jsem paradoxně přestal mít chuť fotit. Vždycky říkám, že moje magisterská studia mi dala hlavně to, že jsem začal opravovat staré motocykly. Najednou jsem o fotce věděl příliš na to, abych měl pocit, že to, co dělám, dává nějaký smysl. O to větší jsem dostal chuť psát. A protože jsem předtím studoval žurnalistiku, měl jsem ke psaní i vztah. A zjistil jsem, že se to dá docela dobře kombinovat. U čeho mám pocit, že to nedokáži vyjádřit fotkou, dokáži vyjádřit slovy, a naopak. A to mi zůstalo i v tom, co dělám dnes. Televizní reportér musí vědět, co říct obrazem a co naopak popsat slovy, a dokáže třeba i líp spolupracovat s kameramanem.

Aleš mi kromě knihy Moře věnoval k dražbě i tuto svou fotku (30x20 cm) z cesty po Jižní Americe.

Už dlouho toužím po tom, abys svoje zápisky z blogu vydal knižně. Plánuješ je víc rozvést?

Rád bych je zpracoval dál, ale paradoxně je těžké se k nim vracet. Už mi nepřijdou důležité, protože vznikly někde v tu danou chvíli, a proto byly na blogu hned v ten daný moment. Zároveň nejsem člověk, který by se cítil být cestovatelem. Cestovateli pro mě byli Hanzelka a Zikmund, kteří se sebrali a třeba pět let nebyli doma, dělali archivářskou práci, o té zemi věděli první poslední, byli schopní se naučit jazyk nebo nějaký lokální dialekt, byli to opravdoví vědci. Cestovatel v dnešní době mi přijde jako takový pejorativní výraz pro člověka, který někam na měsíc odjede a pak o tom vydá knihu. Takže nemám rád, když mě někdo označuje za cestovatele, protože se tak necítím. Cestování mě baví. Poznávat nová místa, něco o tom napsat. Ale na cestách píšu o svých pocitech, o tom, co to dělá se mnou. A nikdy se necítím být dostatečně erudovaný psát o té zemi, když jsem tam na tak krátkou dobu.

Která z tvých cest tě nejvíc ovlivnila?

Určitě cesta do Libye, kde jsme přejížděli poušť po hranici s Alžírem na jih až k hranici s Čadem, která trvala krátce, asi jen týden (pozn. Bookistka - článek o cestě). Ale právě ta absolutní izolovanost člověka v písku, kde kolem něj stovky kilometrů nic není, byla tak silným zážitkem, že se to pak těžko srovnává s něčím jiným. Takže i když řeknu, že jsem projel trabantem celou Jižní Ameriku, tak týden v Libyjské poušti v úplné izolaci jen s několika přáteli a vlastním autem, na které se člověk musí spolehnout, byl v té době asi nejsilnější životní zážitek. Bylo tam totiž přesně to, co je třeba v Malém Princi nebo v jiných knihách. Pocit, kdy je člověk vykořeněný ze svého běžného života a žije v jiné realitě.

Pokud vím, v Libyi se nedá cestovat na vlastní pěst. Měli jste nějaké průvodce?

Dneska je všechno jinak, ale tenkrát byla individuální turistika zakázaná a člověk mohl cestovat jen v doprovodu policie a hlavně lokálního průvodce. Protože i když má člověk mapu a GPS, tak to ještě neznamená, že se dokáže pohybovat po Sahaře. Znalost místního člověka je nenahraditelná.

Je něco, co jste se od místního průvodce naučili?

On mluvil v podstatě jen arabsky, takže jsme mu nerozuměli. Ale co nám dalo asi nejvíc, kromě toho, že nás naučil jezdit autem po dunách, bylo poznání, že nepotřebujeme nic. Že člověk s sebou tahá spoustu krámů, židliček a stolečků, aby si vytvořil iluzi komfortu, který má doma. V poušti zjistí, že potřebuje jen základní věci. A to možná bylo to nejcennější, co jsme si odnesli.

Je nějaká země, kterou jsi procestoval autem a na kterou nejradši vzpomínáš?

Autem jsem jezdil hlavně do oblastí Sahary a Blízkého východu, takže rád vzpomínám na země jako například Sýrie, Libye, Maroko. Ale třeba do Sýrie se už teď podívám asi těžko. To bylo terénními auty do pouště. Pak jsem trabantem se známou skupinou cestovatelů projel Jižní Ameriku a poslední cesta byla po stopách Antoina de Saint-Exupéryho na mys Juby na hranici Maroka a západní Sahary.

Byla tahle cesta v něčem jiná než ty ostatní?

Ano. Protože důvodem mých předchozích cest vždycky bylo se do té země podívat, projet nějaký úsek a kochat se krajinou. Tahle cesta měla tentokrát jasný cíl a to byl mys Juby, kde začal Exupéry psát, kde se z něj stal spisovatel. Takže objevit to místo v poušti.

Jaká je tvoje oblíbená knížka od Exupéryho? Máš takovou?

Musím říct, že než jsem se tam vydal, snažil jsem se od něj přečíst, co jsem mohl, protože do té doby jsem znal jen Malého Prince. Zaujala mě Země lidí, ve které popisuje svoje zážitky, kdy létal právě i nad Saharou a Jižní Amerikou. Našel jsem v té knize velmi mnoho hezkých věcí. A potom je pro mě cenná jeho poslední nedokončená kniha Citadela.

Plánuješ už nějakou další cestu?

Asi ne, ale mám teď v létě v plánu objezdit pár míst v Čechách. Láká mě cestování po hradech a zámcích, něco si o nich přečíst a pak jet na to konkrétní místo. Protože čím víc cestuji do ciziny, tím víc si uvědomuji, že znám málo zemi, ve které žiji.

Máš ve své knihovně nějakou raritu?

Po dědovi mám obrazový slovník španělštiny vydaný za války. Je plný obrázků, které souvisí s nacistickým Německem. Takže je úplně běžné, že když je tam slovíčko voják, tak je tam nacistický voják, když vlajka, tak vlajka s hákovým křížem. A je vlastně zvláštní, jak je ta kniha poplatná době, ve které vznikla. Nebo mám vydání Tří mušketýrů z roku 1924, které je psané takovou staročeštinou. Další knížku, kterou považuji v jistém smyslu za cennou, je Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery, kterou vydali v Kanadě roku 1988 u ’68 Publishers, čili v době, kdy u nás ta knížka nemohla vyjít. A zároveň je v češtině.

K jaké knize se rád vracíš?

Když se zamyslím nad tím, která kniha pro mě něco symbolizuje, tak to asi vždycky budou Tři kamarádi. Jako dítě jsem nikdy nečetl, v podstatě jsem to nesnášel a hrozně jsem se musel nutit do veškeré povinné četby. Byl to pro mě úplný teror. A právě kniha Tři kamarádi odstartovala mou zálibu v knihách.

Která kniha tě nějak víc ovlivnila?

Mám velmi rád dva autory: Karla Čapka a Bohumila Hrabala. Jazyk, jakým píší, způsob, jakým dokáží říct věci úplně obyčejně, ale vlastně neobyčejně. A z poslední doby ještě Exupéryho. Třeba Malý princ nikdy nebyla moje oblíbená knížka. Ale teprve poté, co jsem poznal její pozadí, kde a proč ji Exupéry psal, hodně jsem pochopil a dalo mi to mnohem víc než jen fakt, že jsem si ji přečetl. Za těmi knížkami je často příběh, který s nimi souvisí, ale člověk ho na první pohled nezná.

Mám pocit, že o Exupérym a o tom, kde a jak psal, teď nedávno vyšla kniha v Labyrintu s ilustracemi Petra Síse, viděl jsi ji?

Ano, to je obrázková knížka Pilot a Malý princ, o té jsem mluvil právě s Petrem Sísem, se kterým jsem dělal přes Skype rozhovor, protože jsem zpracovával reportáž o Exupérym. A Petr Sís říkal, že měl důvod, proč na téhle knížce pracoval. Malý princ byla kniha, kterou četl, když se rozhodl emigrovat. Pomohla mu překonat samotu a napojil na to i své celoživotní zalíbení v letadlech.

(Pozn. Bookistka: Link na reportáž tady).

Máš oblíbenou pasáž v nějaké knize?

Přečetl bych třeba kousek z Citadely, ze které jsem si dělal výpisky právě pro zmíněnou reportáž. Je to o vztahu pouštní lišky a válečníka.

Dával jí žrát a pouštní liška mu byla pro své šelmovství a hedvábnou houstnoucí srst a hlavně proto, že chtěla jíst a tím si naléhavě žádala válečníkovy péče, den ze dne milejší. A válečník žil v marné iluzi, že do toho malého zvířátka vkládá cosi ze sebe, jako by bylo jeho láskou živeno, utvářeno a z ní složeno. Liška pak jednoho dne utekla do pouště za voláním lásky a srdce muže zůstalo rázem prázdné.

… Přišla mi znovu na mysl tajemná věta, kterou jednou řekl, když mu utekla liška a kamarádi mu radili, aby polapil jinou, protože uhodli, že je smutný. „To chce mnoho trpělivosti,“ řekl. „Ne k tomu, aby ji člověk chytil, ale aby ji miloval.

Aleš mi věnoval fotografickou knihu Moře, výtěžek z aukce poputuje do Cesty domů. Navíc ještě svou fotku (30x20) z cesty trabantem po Jižní Americe. I tu najdete na Aukru.

Máš knížku, kterou bys rád věnoval do tohoto projektu, já ji mohla vydražit a výtěžek pak poslat na nějakou dobrou věc?

Vybral jsem krásnou obrazovou publikaci Moře, kterou mám rád. Pro mě moře znamená cestu a dobrodružství. Něco, co musí člověk překonat. K tomu se váže i místo, kam bych chtěl peníze poslat. Je to neziskovka poskytující služby domácího hospice Cesta domů, která se stará o nevyléčitelně nemocné lidi a jejich blízké a pomáhá nemocným důstojně odejít – když to tak řeknu – na druhý břeh.

Tak děkuji! ☺

Já děkuji! ☺

Aktuální dražby Bookistky na podporu různých projektů najdete tady.

Rozhovory si také můžete poslechnout tady.


  • Facebook B&W
  • SoundCloud Social Icon
  • Twitter B&W
  • Instagram Social Icon

Pomáháme knihou.

Dražím knížky, které mi lidé během rozhovorů darují. Peníze pak posílám na vybranou neziskovku nebo projekt. 

 

 

Znáte někoho, kdo má zajímavou knihovnu?

Napište mi na eva@bookistka.cz. 

Bookistku najdete taky tady:
Poslední zápisky
Fotky na Instagramu: