Martin Pecina: Dýmky a knihy vystavené v regálu mě nebaví


Martin Pecina je typograf, který jedenáct let píše o grafickém designu na web i pro časopisy. Znali jsme se donedávna vlastně jen online, a tak jsem se těšila na možnost nahlédnout do jeho knihovny. Nakonec mi ukázal i svou sbírku známek. Rozhovor si můžete i poslechnout tady.

Na tvém Facebooku vídám kromě knížek, tebe a tvé přítelkyně taky spoustu fotek dýmek. Ty je sbíráš nebo je i kouříš? Co se ti na nich líbí?

Dá se říct, že dýmky sbírám, ale primárně je kouřím. Je to záliba, která mě chytla asi před pěti lety. Kus starého světa. Něco, co mi vždycky imponovalo. Jak se ale dívám, máš jich tu tak třicet?

Určitě jich je přes třicet. Každý rok se objeví tak osm až deset nových dýmek. Některé člověk dostane darem, některé zdědí, jiné si koupí nebo dokonce i vyrobí.

Fotka z dýmkařského blogu Martina Peciny.

Ty sis nějakou vyrobil sám?

Jednu dýmku jsem si vyrobil asi před dvěma, třemi lety na workshopu u dýmkařského mistra Kloučka. Vybere se dřevo a nakreslí se návrh, vymyslí se, jestli na dýmce bude nějaká aplikace třeba ze slonové kosti (jako mám já) nebo z nějakého paroží. Rozhodne se, z jakého materiálu bude náustek, jakou bude mít barvu. Dříve jsem si myslel, že když budu mít čtyři, pět dýmek, že to stačí. Protože člověk by měl mít v ideálním případě pro každou kategorii tabáku jednu speciální dýmku. Zakouřená dýmka totiž předává část chuti z předchozího tabáku do dalšího kouření. Pak ale člověk zjistí, že ještě tuhle dýmku by chtěl a tahle se mu líbí, že nemá dýmku dlouhou, světlou, pískovanou, rustikovanou, calabash, dýmku s bambusovou aplikací, meerschaum… A tak to postupně začne přibývat, až je jich třicet nebo sto. Sbíráš ještě něco jiného než dýmky?

Mám takové malé sbírečky různých věcí. Dá se říct, že sbírám knihy, ale ne systematicky. Je to stejné jako s těmi dýmkami – kupuju si věci, které potřebuji, chci, které budu používat. Dýmky a knihy, které jsou jen vystavené v regálu, mě nebaví. Pak ještě trochu sbírám známky. Ne ale proto, že bych je chtěl zpeněžit nebo abych měl hodnotnou sbírku s modrým mauriciem. Sbírám takové, které mě zajímají tematicky a to je primárně politika a výtvarné umění. Potom ještě sbírám některé knižní série, takže mám publikace od svého oblíbeného knižního úpravce Oldřicha Hlavsy. A ještě edici Otázky a názory z Československého spisovatele, která se mi líbí svou úpravou a formátem.

Prezidenti

Raritou v mé knihovně je kniha Aucassin a Nicolette Vojtěcha Preissiga, významného českého grafika, ilustrátora a typografa, který mimo jiné navrhl několik vlastních písem. K této knize udělal v roce 1931 písmo a úpravu, je číslovaná a Preissigem podepsaná v tiráži. Nejsem si jistý, jestli sbírám gramodesky, ale pořád mi nějaké přibývají, takže je v zásadě asi sbírám. Metal, jazz, vážnou hudbu a také audioknihy.

Ukázka z knihy Aucassin a Nicolette od Vojtěcha Preissiga

Jaké audioknihy rád posloucháš?

Teď jsem si uvědomil, že jsem se asi nevyjádřil úplně přesně. Audioknihy bývají celé načtené a trvají dvacet nebo třicet hodin. Spoustu jsem jich poslouchal, například Den Trifidů. Většinou je předčítá jeden herec a je to takové trochu úmorné. Víc mě baví dramatizace. Bývají lépe zpracované, protože se dá více zapojit zvuk, různé efekty, herci... Rozhlasové hry nutí člověka poslouchat, protože se v nich pořád něco děje. Z dramatizací mám moc rád sérii komisaře Maigreta s Hrušínským, taky je dobrý Hrabě Monte Christo, kterého namluvil Soukup.

Proč jsi vlastně napsal knihu o typografii? Jak se jmenuje?

Jmenuje se Knihy a typografie. V době, kdy jsem ji začal psát, jsem ještě dálkově studoval. Když jsem pak pracoval na závěrečné práci, říkal jsem si, že udělám něco, co mě niterně zajímá. A to je typografie a knižní grafika. Výsledkem nebude tištěná práce plus nějaká série plakátů, ale skutečná knížka, která se pokusí vizualizovat věci, o kterých v textu píšu. Tak mě napadlo udělat publikaci o sbírání knih, o typografických špecích, o českých písmech, diakritice a tak dále. A pak jsi napsal Perverše?

To je ještě starší knížka, vyšla v roce 2010. Obsahuje básničky, které jsem psal, když mi bylo kolem devatenácti nebo dvaceti let a byl jsem sexuálně frustrován. Někdo ze sebe frustraci dostane tak, že jde do posilovny nebo někoho zbije na ulici... a já jsem psal přisprostlé básničky. Je možné, že bys napsal něco i o dýmkách?

Mám blog Dýmkař, který píšu už asi čtyři roky. V současné době je aktualizovaný mnohem více než můj starý o typografii. Píšu o nových dýmkách, o míchání tabákových směsí, o archivování tabáku nebo výrobě dýmek.

Kolik jsi v životě upravil knih?

Teď by jich mohlo být přibližně sto osmdesát.

Kdo je podle tebe v České republice nebo na Slovensku tak dobrý jako ty?

Nevím, kdo je tak dobrý jako já, ale znám hodně mnohem lepších grafiků. Výborná je třeba Zuzana Lednická ze studia Najbrt, dělá skvělé knížky, taky Klára Kvízová ze studia ReDesign, ty dvě mám hodně rád. Pak ještě různí mlaďoši, třeba studio Anymade nebo Štěpán Malovec. Smekám před nimi.

Máš vysněný projekt? Něco, co bys chtěl dělat, nebo knížku, kterou by sis přál upravit? Chtěl bych pracovat víc na věcech, které jsou spojeny s uměním. Moc mě baví výtvarné monografie nebo katalogy a knihy pro děti, pokud je dobrý ilustrátor. Upravoval jsi i nějaké knížky pro děti?

Měl jsem štěstí, že se na mne někdy před rokem obrátila majitelka nakladatelství Meander Ivana Pecháčková, že by pro mě měla nějakou zakázku, dětskou knížku. A já samozřejmě souhlasil, protože v Meanderu vydávají spoustu dobře upravených titulů s obrázky od mnoha šikovných ilustrátorů. Dětské literatury u nás v dnešní době vychází ohromné množství, ale většinou je to tragédie. Vždycky jsem chtěl přispět k tomu, aby dětské knížky vypadaly pokud možno slušně.

Je nějaká dětská knížka, která tě v poslední době zaujala?

Většinou jde o knížky z nakladatelství Baobab, specifické tím, že jsou neskutečně dobře výtvarně pojednané. Zaujal mě ale ještě jeden titul z Labyrintu, který se jmenuje Proč obrazy nepotřebují názvy. Je psaný formou komiksu a je určený přesně těm lidem, kteří nechápou černý čtverec na bílém pozadí nebo pisoár vystavený v galerii. Často vedu debaty s lidmi, jestli je moderní umění horší než umění šestnáctého století, a těžko se mi argumentuje. Přestože jsem studoval dějiny umění, někdy mám problém ty věci srozumitelně vyjádřit. A autorům knihy Proč obrazy nepotřebují názvy se to povedlo.

Ukázka ilustrace z knížky Proč obrazy nepotřebují názvy.

Jaké máš oblíbené písmo?

Při nákupu písem jsem začal Františkem Štormem, což je náš nejstarší digitální písmař. Čas od času si od něj pořídím nějaké textové nebo titulkové písmo. Později jsem začal kupovat nebo dostávat písma od Tomáše Brousila ze Suitcase. Navíc Tomáš s Radkem Sidunem asi před rokem spustil novou písmolijnu Briefcase, kde nabízí realizace hlavně od různých studentů a absolventů pražské „Umprumky“. Významnou postavou aktuální české písmotvorby je myslím i Vojta Říha, který dokončuje studia na UMPRUM a aktuálně spouští novou písmolijnu Superior Type. Co aktuálně čteš?

Mám takovou hromádku knížek, které čtu. Patří mezi ně Dobré mravy, jejichž autorem je Asfa-Wossen Asserate, a je to kniha o etiketě, napsaná ale úplně jinak než příručky od Ladislava Špačka. Taky čtu Mezi světy a mezisvěty Václava Bělohradského. To je můj oblíbený filosof, říkám mu někdy pop-filosof, nemyslím tím ale nic špatného. Označení pop-filosof vlastně znamená, že Bělohradský dokázal něco, co se skoro nikomu nepovedlo — je neustále v médiích, je zván do Otázek Václava Moravce, oslovuje ho pravidelně Česká televize, když potřebuje vyjádření k nějaké záležitosti, která přesahuje běžné poznání. Člověk s Bělohradským může nesouhlasit, ale já ho miluju, protože umí skvěle formulovat a vždycky když mluví, otevírá mi nové obzory. Pak také čtu knihu Typografie v architektuře Jaromíra Čížka. Jedná se o sérii asi deseti rozhovorů s architekty a pojednává o problematice užití písma v architektuře na jejich vlastních stavbách. Vychází z ní, že většinu architektů písmo vůbec nezajímá, že si veškeré nápisy dělají sami a s typografy nespolupracují. Kdy jsi naposledy udělal něco poprvé?

Nevím, kdy naposled, ale vzpomínám si, že ve třiceti letech jsem poprvé jel na toboganu. Můžeš mi přečíst nějakou pasáž ze své oblíbené knížky?

Martin čte kousek z Rychlých šípů, pasáž Černí jezdci neumějí prohrávat“. :)

Máš knížku, kterou bys rád do tohoto projektu věnoval, kterou potom můžu vydražit a peníze poslat na nějakou dobrou věc?

Vybral jsem tři knihy: Martin Pecina – Perverše. Její zvláštností je, že jde o jeden z padesáti přednostních výtisků signovaných autorem, z nichž tento má číslo pět. Dále tady mám knihu Books do furnish a room, což je série fotografií z různých privátních knihovniček. Třetí kniha je taková specialitka. Marion Bataille – ABC3D, kniha někdy označovaná jako pop-up, ze které do prostoru vyskakují jednotlivá písmenka latinské abecedy.

Na co bys chtěl poslat výtěžek z těchto knih?

Něco na pejsky. Buď pro útulek, nebo na podporu slepeckých psů. (Pozn. Bookistka – později jsme vybrali Pomocné tlapky o.p.s., zabývající se od roku 2001 chovem, předvýchovou a výcvikem asistenčních psů. Vycvičené psy předávají zdarma do dlouhodobého užívání tělesně postiženým.) Tak děkuji!

Taky děkuji.

Aktuální dražby Bookistky na podporu různých projektů najdete tady.

Rozhovory si můžete také poslechnout na SoundCloud tady.


  • Facebook B&W
  • SoundCloud Social Icon
  • Twitter B&W
  • Instagram Social Icon

Pomáháme knihou.

Dražím knížky, které mi lidé během rozhovorů darují. Peníze pak posílám na vybranou neziskovku nebo projekt. 

 

 

Znáte někoho, kdo má zajímavou knihovnu?

Napište mi na eva@bookistka.cz. 

Bookistku najdete taky tady:
Poslední zápisky
Fotky na Instagramu: